O dopravě v Indii už toho bylo napsáno dost, ale pojďme si nyní povídat o dopravních prostředcích poháněných lidskou silou.

Jestliže se o Číně či Holandsku hovoří jako o zemi na kolech, platí to též o Indii. Tato země má k tomu též vhodné předpoklady, kdy města, anebo alespoň jejich části, leží na rovině. Jen málo lidí zde chodí pěšky a když už, tak jen na krátké vzdálenosti. Kolo vlastní téměř každý a pro ty méně majetné se stává rodinným vozidlem, kdy otec, hlava rodiny, naloží jedno dítě na řídítka, druhé před sebe na štanglu, manželku posadí za sebe na nosič a nejmenší ratolest drží máma v náruči. Na kolech se jezdí do práce, na nákupy, za přáteli či na nedělní výlet. Cyklisté naštěstí nemusejí s sebou vozit náhradní součástky - klíče či lepicí soupravu, neboť ve městech, ale i na vesnicích, funguje hustá síť servisů a dílen. Defekt vám opraví za několik minut a cena je téměř symbolická - 3 rupie (cca 3 Kč). I cena jízdních kol je přijatelná, a tak ani já dlouho neváhal a pořídil si horské kolo s plnou výbavou a s osmnácti převody za 3000 rs. Pokud kolo nevlastníte, nevěšte hlavu, existují půjčovny, kde si kolo na hodinu, den i více můžete zapůjčit. A cena? Za den zaplatíte 10-15 rs. Jestli se vám ceny zdají neuvěřitelné, co potom mohou říkat naši britští spolupracovníci, jejichž libra je přece jen trochu tvrdší než česká koruna?!

Další alternativou přepravy ve městech jsou tzv. cycle-rickshaw (cyklorikše). Je to vlastně šlapací trojkolo, kde sedadlo pro pasažéry je umístěno za sedátkem rikšáka, jak řidiče nazýváme. Toto sedadlo není příliš pohodlné a stěží se na ně vměstnají dva lidé, víc by ale řidič stejně neuvezl. Rikšáci pocházejí z nižších vrstev obyvatelstva a tomu odpovídá i jejich tělesná konstrukce. Jelikož žijí jak se říká z ruky do úst a jejich každodenním hlavním jídlem je čočka a čapati (placky z mouky), nepřesahuje jejich hmotnost 40 kg. Šlapou tak vlastně celým tělem, ale přesto jakmile vozovka začne jen mírně stoupat, musejí slézt a rikšu tlačit, respektive táhnout. Pro nás Čechy to působí až skličujícím dojmem a tak neváháme a seskakujeme, abychom mu pomohli ten kopeček překonat. Původně jsem se domníval, když jsem viděl k smrti vyčerpané rikšáky plížit se závratnou rychlostí 40 kilometrů za týden, že jejich rikše mají příliš těžké převody a ložiska jsou nepromazaná a vyklechtaná, ale kolega mě přesvědčil o opaku. Byl nucen zdolat s rikšou stoupání, které bylo nad rikšákovy síly. Jelikož měl naspěch, jednoduše si s řidičem vyměnil místo a kopec zdolal rychlostí rakety. Poté ovšem rikšák bez ostychu žádal zaplacení. To je nutno dohodnout předem a hlavně nesmíte souhlasit s větou: "Jak je libo". To se potom dostanete do situace, kdy rikšák zahraje skvělé divadlo o tom, jak je chudý, nemocný, jak jeho děti nemají co jíst apod. a nezbývá, pokud nemáte opravdu hroší kůži, zaplatit mnohonásobně víc, než by byla běžná cena.

Podle mého názoru je možné rikšáky zařadit do dvou skupin. Do té první patří pracanti a dříči, kteří operují na pravidelných trasách za pevnou taxu. Tato taxa je samozřejmě platná jen pro místní obyvatele, jakmile se objeví bledá tvář (rozuměj cizinec), ceny jdou nahoru. Pokud ale nejste v Indii první den, zaplatíte nakonec stejnou sumu jako Indové. Ti šťastnější rikšáci z první skupiny mají téměř jistý trvalý příjem, neboť mají "kšeft" se školáky, které vozí denně ráno do školy a odpoledne domů. Sedadlo je uzpůsobené na sezení z obou stran, a tak není výjimkou šest i více dětí. Do druhé skupiny řadím lenochy a chytrolíny. Ti hledí pracovat co nejméně a vydělat co nejvíce, to znamená, že se orientují na turisticky atraktivní místa a za nekřesťanské ceny nabízejí své služby zahraničním turistům.

Další kategorií jsou tzv. nákladní rikše. Ty mají vzadu místo sedadla pro pasažéry vozík, na kterém jsou rikšáci schopni přepravit prakticky vše, od dvoumetrové hromady plechových policí, které nám takto byly dopraveny do kanceláře, až po pytle s obilím či ledničku nebo lešenářské trubky, které většinou nejsou ocelové, ale z bambusu. Často je také vidět rikše plně naložené železnými pruty apod.

Řidiči nákladních rikší mají ještě relativně snadný život ve srovnání s asi nejtěžším dopravním prostředkem - dvoukolovou károu taženou jedním či dvěma muži, na které se opět přepravují nejrozmanitější náklady. V Kalkatě ještě operují dvoukoláky sloužící k přepravě lidí, kde místo koně je zapřažen člověk.

K přepravě a prodeji zeleniny a ovoce, ale i jiného zboží (pražené burské oříšky, loterie apod.) slouží trochu podivné čtyřkoláky. Díky velkým kolům jsou vysoké zhruba po pás. Tyto kola jsou stejná jako u běžných bicyklů, ale nejsou řiditelná, takže vozík je nutno při zatáčení vždy nadzdvihovat, což se stává značně obtížným, pokud je plně naložen. Tyto čtyřkoláky se stále vyrábějí a nepodařilo se mi pochopit, proč jsou tak špatně konstruovány. Ale myslím, že je to pořád lepší, než kdyby místo kol používali lyže. Inu, Indie není Evropa.

Mimo bicyklů, kol, osobních a nákladních rikší, vozíků a kár poháněných lidskou silou se k osobní, ale především nákladní dopravě v hojné míře využívá i zvířat. Pokrok v Indii se ale nezastavil, jak by se mohlo zdát z předešlého odstavce, a tak podstatnou roli v přepravě hrají motorové dopravní prostředky. Lidská síla však nadále zaujímá své významné místo.