Indie je země festivalů, svátků a oslav. Je to dáno mimo jiné i tím, že v této zemi je mnoho různých náboženství, od muslimů až po křesťany, a každá tato skupina slaví své vlastní svátky. Mezi významné hinduistické svátky patří i Holi.

Tento festival připadá na konec března a je to vlastně loučení se zimou. Jelikož na jihu Indie prakticky zimu neznají, slaví se Holi především v severních oblastech země. Ale ani zde není ta pravá zima jako u nás, vždyť v tuto dobu např. v Jaipuru teploty šplhají nad třicítku. Slavnost začíná večer, kdy lidé staví hranice a zapalují ohně, které symbolizují zničení démona Holiky. Ohně hoří prakticky všude, výjimkou není ani hranice uprostřed křižovatky.

Další den ráno je pro přelidněnou Indii netypický. Ulice zejí prázdnotou, všechny obchody jsou zavřené, dopravní ruch téměř žádný. Ptáte se proč? Tento den je totiž tak trochu nebezpečný. Pouze lidé, kteří mají odvahu a smysl pro humor, se vypravují do ulic, aby po sobě stříkali obarvenou vodou a malovali se navzájem barevným práškem. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jaký je původ tohoto obyčeje, ale buďme upřímní, kolik lidí u nás dokáže vysvětlit, proč na velikonoce chodí chlapci s "mrskačkama" a dívky jim za výprask ještě nadělují malovaná vajíčka.

Netrvá to dlouho a ulice se začínají plnit prvními odvážlivci. Většinou jsou to pěší, ale přidávají se i cyklisté a motocyklisté, pouze auta chybějí. Zničení laku či potahů by bylo přece jen nákladnější. Nedoporučuje se nosit v tento den dobré oblečení, a tak i šéfové z naší společnosti, obvykle nosící obleky s kravatou, vytahují džíny a vybledlá trička. Byli jsme nuceni totiž i v tento den nastoupit do práce, neboť zahraniční projekt obvykle nezná soboty, neděle a svátky. Vedoucí však v poledne všechny odvolává domů z obavy o služební auta, která parkují volně na silnici. Využíváme volného odpoledne a příležitosti hrát si jako malé děti. Ani se nemusíme moc přemáhat, když kolem sebe vidíme řádit všechny věkové generace, včetně žen a starců. Dokonce potkáváme i invalidu na elektricky poháněném vozíku, který kolem sebe vesele vrhá plné hrsti barevného prášku. Myslím, že neuplynula ani minuta, co jsme se dostali do víru ulice, a byli jsme nejmíň stobarevní, naše bílá pleť se ztratila pod nánosem barev a rázem jsme zapadli mezi Indy. Samozřejmě jsme si to nenechali líbit a vybavili se též zásobou igelitových pytlíčků s barevným práškem. Můj kolega z Velké Británie, mimochodem narozen v Indii, se vším počítal již předem, a vybavil se lahvemi s obarvenou vodou a dvěmi obřími stříkačkami, každá nejmíň na půl litru tekutiny. Náš boj trval zhruba hodinu, poté jsme se vyčerpaní dali na ústup k domovu. Před naší ubytovnou nás ovšem čekali již též značně zbarvení indičtí kolegové, které jsme původně ani nepoznali, stejně tak jako oni nás. Vyčerpali jsme tedy poslední zbytky barevných zásob a nakonec přátelsky poseděli a vyprávěli si navzájem zážitky. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že na vesnici bývá Holi podstatně tvrdší, kdy místo barev jsou používány zvířecí výkaly, což mi ostatně později potvrdil i český kolega, který to zažil na vlastní kůži.

Náročný den jsme zakončili ve sprše. Barvy kupodivu pouštěli snadno, vyhnuli jsme se totiž "nebezpečným" olejovým a hliníkovým barvám. Přesto ještě po týdnu z uší vytírám směsku červené, žluté a modré.

Závěrem snad jen tolik, že Holi jsem již zažil před rokem v Dillí, kdy jsem se ale neúčastnil a tudíž vůbec netušil, co tento bláznivý svátek znamená. Letos se stal pro mě náhradou velikonoc, které se v Indii neslaví, ale budu na něj v dobrém vzpomínat i po letech.